San Francisco a atletické kroky Aleny Ulrichové.

Pokud si někdy říkáte, že vám sport brání ve studiu, možná vás zaujmou řádky, které mi napsala bývalá svěřenkyně Alča Ulrichová. Ta začínala u nás v oddíle s atletikou ve svých 11 letech v roce 2005. Ještě před tím se v rodných Teplicích nad Metují věnovala sjezdovému lyžování, také lezla po skalách a nebála se žádné náročné aktivity. Během atletické přípravy předváděla skvělou práci i na běžkách nebo na „bajku“. V 17ti letech startovala na EYOF (Evropský olympijský festival mládeže) v tureckém Trabzone. Reprezentovala ČR na mezistátních utkáních ve všech kategoriích mládeže – vesměs na trati 800m. Po maturitě odešla do Prahy na VŠZ a s atletikou pokračovala pod vedením trenéra Jana Pernici v USK. Postupně se stále výkonnostně posouvala, získala řadu medailových umístění na MČR žen, včetně titulů mistryně.USK reprezentovala na Poháru mistrů. Letos v srpnu odešla za další životní výzvou a tady je její krátké povídání, které vás třeba bude bavit a zajímat:

V “přespolákovém” týmu University of San Francisco je 16 holek a 13 kluků, všechny nás má na starosti duo trenérů Helen Lehman-Winters a Benji Wetli, po zdravotní (a tak trochu i psychické) stránce nás dává do kupy Nicole Perez a je nám k dispozici také psycholožka Yvonne Goméz (mimochodem účastnice ZOH v roce 1988 v krasobruslení a držitelka dvou ocenění Emmy za režii).

Atmosféra v týmu je neskutečná. Z mnoha stran slyším, jak trenéři jiných týmů z celých Států mají problém vytvořit dobrou “chemii” týmu. Nutno podotknout, že to je záležitost hlavně holčičích týmů, kluci si s nějakou chemií nelámou hlavu, a vesměs to šlape. U nás se ale ta dobrá chemie dělá tak nějak sama. V týmu není žádná rivalita, do všech tréninků, závodů jdeme společně a s cílem pomoct si navzájem a týmu k co nejlepšímu výkonu. A nikdo, ani my, jakožto závodnice, nebo trenéři, o to nijak neusiluje. Trávíme spolu s holkama volný čas, bydlíme spolu a je to prostě fajn. Já třeba bydlím s Charlotte (Velká Británie), Josephine (Dánsko) a Marií (Francie) a holky v jednom kuse pečou buchty nebo koláče, takže se máme moc dobře :)

Kampus univerzity je v porovnání s ostatními americkými univerzitami malý, ale krásný. Každý den se mi honí hlavou, že být tady, je svým způsobem pocta - školné (které je pro mě astronomické), bydlení, jídlo, mi hradí atletický tým. Profesoři jsou tady neskutečně vstřícní a mají eminentní zájem na tom, být nápomocni každému studentovi.   Studuji obor Asia Pacific Studies (volně přeloženo jako Studia Asie a Tichomoří), který je pro mě z 95 % plný nových informací, navíc v angličtině, studuji s o to větším úsilím, aby tato moje výsada byla zasloužená. Abych to uvedla na pravou míru: Někteří studenti-sportovci mají tendenci hřešit na to, že mají školné zdarma a v očích profesorů jsou velmi často viděni jako ti, co se flákají a vzdělání vnímají jako nutné zlo (což nebývá jen dojem profesorů, ale fakt). To je další věc, která dělá náš tým speciálním - máme nejvyšší GDP (“nejlepší průměr známek”) ze všech přespolákových a dráhových týmů v USA. Trochu nás k tomu motivují trenéři, ale spíš to souvisí s tím, že prostě chceme být nejlepší ve všem, co děláme.